Inspirace pro rozvoj romštiny

Milena Hübschmannová, Praha, Česká republika

I Postmoderní trendy a modely jazykové politiky ve vztahu k neteritoriálním etnickým menšinám

V inherentní povaze jazyka jakožto otevřeného znakového systému je schopnost se rozvíjet. Každý jazyk má svůj specifický onomaziologický systém, jímž lze vytvářet nová pojmenování, prostředky, které adaptují do vlastních struktur "cizí" vlivy - systémové mechanismy, které umožňují jazyku sloužit měnícím se potřebám komunikace a uplatňovat se v nových či měnících se společenských funkcích.

Jak se ovšem inherentní potence jazyka uplatňuje nezávisí na jeho povaze, nýbrž na společenských podmínkách, které jeho rozvoj umožňují nebo naopak brzdí. Ze společenských podmínek pak lze vydělit sféru politiky, která obvykle funguje jako decidující faktor.

U jazyků etnických menšin je situace o to složitější, že hlavním faktorem určujícím osud minoritního jazyka nejsou sami jeho mluvčí, nýbrž mocenská majorita a její politika vůči příslušné menšině. Jazyky neteritoriální, jejichž mluvčí nemají vlastní "mateřskou zemi", postrádají pak pro svůj rozvoj jakékoli opěrné kulturní, lingvistické či politické zázemí. K takovým jazykům patří například samijské dialekty v Norsku, Švédsku, Finsku, jazyky původních obyvatel severní i jižní Ameriky, Australie, a další a další. Do této kategorie patří i romština - anebo romské dialekty zhruba patnácti milionů Romů žijících ve větších či menších komunitách rozptýleni téměř po celém světě. (Pro zajímavost: romský městys Šuto Orizari u Skopje v Makedonii má více než 20 000 obyvatel. Některé romské mahaly - čtvrti/osady v Bulharsku, Řecku, Turecku atd. čítají více než 10 OOO obyvatel). Ať se majoritní etnikum s etnickou menšinou dostaly na společné území jakýmkoli způsobem, jejich "spolužití" představovalo vždy střet dvou komunikačních symbolik, jazyka v užším a kultury v širším smyslu, a také střet zájmů, které z oné odlišnosti vyplývaly (nehovoříc o zájmech jiných).

Přehlížíme-li dějiny způsobů, jakými se majorita snažila řešit komunikaci s etnokulturní, eventuálně sociální odlišností minority, můžeme je abstrahovat zhruba na čtyři typy: pokus o likvidaci etnokulturní odlišnosti i s jejími fyzickými nositeli - genocida; pokus o odstranění odlišné minority ze společného území, (na něž si majoritiva vždy z nějakého titulu nárukuje právo) - deportace nebo ghettizace; pokus o odstranění odlišné, "nesrozumitelné" komuniační symboliky vnucením majoritních "vyspělejších" etnokulturních hodnot a jazyka - direktivní (násilná) asimilace, lingvicida; pokus o toleranci vůči etnokulturní svébytnosti minorit a tolerantní, multietnické soužití.

Po historických neúspěších prvních tří typů "řešení", po jejich děsivých recidivách (viz genocidní pokusy za druhé světové války), sílí snaha světového společenství zavázat majoritní společnosti k tomu, aby se pokusily o čtvrtý typ soužití s etnickými minoritami, o multikulturalismus. A protože jazyk je nejen nejdůležitější komunikační pojítko přísušníků minority, výrazový prostředek a uchovatel jejích kulturních hodnot, ale často i symbol její etnické identity, soustřeďuje se jeden z nedávných závažných mezinárodních dokumentů právě na ochranu minoritních jazyků. Je to Charta pro regionální a minoritní jazyky, kterou Rada Evropy předložila 5. listopadu 1992 svým členům k podpisu. Ke dni 1. ledna 1999 podapsalo Chartu 19 členů.

Protože Charta explicitně hovoří o neteritoriálních jazycích (I/c) - do jejichž skupiny spadá i romština - zmíním se alespoň o některých bodech, které ve vztahu k romštině (i jiným neteritoriálním jazykům) považuji za důležité.

Charta zavazuje signatáře k "protection and promotion" - minoritních jazyků. Výraz protection má v češtině jednoslovný ekvivalent: "ochrana". Významové pole slova promotion jedním českým výrazem pokrýt nelze. Promotion je "rozvoj, podpora, povýšení, povzbuzení". Sousloví protection and promotion se v Chartě opakuje mnohokrát.

Formulaci Charty předcházela řada odborných seminářů a pracovních jednání, kterých se zúčastnili nejen politici a legislativci, ale i etnologové a lingivsté z různých států. Při těchto odborných jednáních, jednímž z nich byla nesmírně důležitá mezinárodní konference Linguistic rights of minorities na půdě Laplandské university v Rovaniemi (Finsko) v květnu 1991, se znovu a znovu poukazovalo na to, jak opresivní politika menšinové jazyky, zejména jazyky neteritoriální, přímo devastovala. Navíc rozvrátila a schizoidizovala postoje příslušníků minority vůči vlastnímu "stigmatizovanému" jazyku. Marjut Aikio z Finska nazvala ve své vynikající studii o Sámiech (1994) schizoidizovaný postoj minority vůči sobě samé, svému jazyku a svým kulturním hodnotám etnické dilema, k němuž vede kolonializované vědomí. Pokud tedy Charta doporučuje "rozvoj, podporu, povýšení, povzbuzení" minoritních jazyků, není to ani "pozitivní diskriminace", ani preference či nadstandartní krok, nýbrž historická rehabilitace a etická restituce menšinových jazyků.

Charta pro ochranu regionálních a minoritnách jazyků zavazuje signatáře k tomu, že svou politiku budou zakádat na uznání menšinového jazyka jako na prostředku vyjadřujícím kulturní bohatství etnické minority, vyvinou rezolutní aktivity směřující k rozvoji minoritního jazyka, budou podporovat užití minoritního jazyka ve formách mluvených i psaných, na veřejnosti i v soukromí, vyvinou vhodné prostředky k tomu, aby se minoritní jazyk mohl vyučovat a studovat na všech přiměřených stupních, atd.

Článek II/5 se týká výslovně neteritoriálních jazyků. Říká se v něm: Strany se zavazují uplatňovat mutatis mutandis (!) (uvedené) principy i vůči neteritoriálním jazykům. Nicméně, má-li být ve vztahu k těmto jazykům charakter a rozsah opatření účinný, musí být stanovován flexibilně, s respektem ke specifickým potřebám, přáním, k tradicím a charakteristikám skupin, jež ony jazyky užívají."

Autoři Charty jsou si tedy vědomi specifické obecné situace neteritoriálních jazyků a jejich uživatelů a správně zdůrazňují flexibilní přístupy, které budou respektovat rychlé vývojové změny uvnitř jazykových forem typické pro stadium, v němž se jazyk literalizuje. To znamená: kodifikaci pravopisu, citlivé programové zásahy do procesu standardizace, cílenou orientaci jak minority tak majority k novým přístupům vůči menšinovému jazyku nezatíženou derogujícími stereotypy ze strany majoritní populace ani kolonializovaným vědomím ze strany etnické menšiny.

Stav neteritoriálního menšinového jazyka analyzovala na příkladu sámijštin(y) ve Finsku vynikajícím způsobem zmíněná Marjut Aikio (1994), a protože v obecné rovině platí její analyza i pro romštinu, uvedu hlavní body její studie. Ve Finsku žije 5 700 (!) Sámiů, kteří hovoří třemi dialekty (severní sámijština, inari a skolt). Aikio vyděluje pět stadií v oficiálních postojích Finů vůči sámijštině ("sámijštinám"): (1) lingvicida (násilná asimilace), (2) totální ignorace sámijštiny, jejímž důsledkem bylo postupné odumírání jazyka, (3) sámijštině je povoleno existovat, avšak její rozvoj není podporován, (4) občasná, nesystematická podpora některých funkcí sámijštiny, (5) od roku 1991 uskutečňuje finská vláda projekt, který má sámijštině umožnit, aby se rozvíjela strukturálně, aby se uplatňovala v nových společenských funkcích.

Násilná asimilace vede k tomu, že neteritoriální minoritní jazyk zůstává jazykem "domácím". To, že se nesmí užívat ve škole a že se děti etnické menšiny musí učit prostřednictvím "cizího jazyka", brzdí vzdělávací proces, brzdí růst menšinové inteligence jakožto společenské vrstvy a vtiskává minoritě charakter nediferencované sociální skupiny. Pokud někteří příslušníci minority zvládnou obtíže vzdělání v cizím jazyce a v cizí kultuře, často se spontáně asimilují a "unikají" z vlastního etnika. A protože cílevědomá kultivace jazyka je právě nejvíce v kompetenci vzdělanců, je menšina chronicky zbavována těch, kteří by mohli vlastní etnický jazyk programově rozvíjet, literalizovat, obohacovat o výrazy příslušející do sfér veřejného života, politiky, administrativy, institucionální kultury a podobně. Lexika jazyka se udržuje ve stavu "domácí komunikace". Marjut Aikio upozorňuje na bludný kruh, který vzniká, když se "decision makers" (rozhodující činitelé) z řad majority, neznalí nejen minoritního jazyka, ale ani obecných sociolingvistických zákonů, zdráhají minoritní jazyk uznat s odůvodněním, že je "chudý", "zaostalý", "dialektně roztříštěný", "nekodifikovaný" - tedy nezpůsobilý fungovat ve veřejných společenských funkcích, a tím, že ho nechtějí uznat ho v onom "nezpůsobilém" stavu udržují. Když se pak, ať jakkoli, podaří bludný kruh prolomit a minoritnímu jazyku se otevře cesta k rozvoji, může docházet k dalšímu nebezpečí, které Marjut Aikio nazývá reifikací (dosl. "zvěcněním") jazyka. Ve snaze uzpůsobit jazyk, lépe řečeno jeho regionální variety, které dosud sloužily jen domácí komunikaci, všem novým komunikačním funkcím, se násilně vytvoří jakási nová, umělá naddialektní forma s "kodifikovanou" normou zaplavená neologismy - a mluvčím minoritního jazyka je předložen komunikační prostředek, který považují za cizí a kterému jen ztěží rozumějí.

Jazyk má sice inherentní potenci se rozvíjet, tvořit a včleňovat do svých subsystémů nové morfosémantické jednotky, v průběhu dějin můžeme sledovat i zobecňování blízkých dialektů, tedy "přirozenou" standardizaci jazyka, avšak přirozený jazyk nefunguje nikdy jako jev sám o sobě a proto při jakýchkoli programových zásazích do jazyka (language menagement) nelze nezohlednit jeho psychosociální dimenze - totiž jeho mluvčí. Mluvčí - člověk a lidská kolektivita - má jen jistou míru schopnosti a ochoty osvojit si "nové" a zvyknout si na ně. (Romský výraz sikhľol sdružuje ve svém významovém poli ony dvě podmínky nezbytné pro osvojení si nového jevu: znamená i "zvykat si" i "učit se"). K osvojení si nového, tedy i nových forem jazyka, je potřeba přiměřeného množství jak času tak "prostoru" - tedy různých platforem, na nichž by se mluvčí s "novatami" seznamovali, učili se jim a zvykali si na ně.

Postmoderní trendy v sociolingvistice i v praktické jazykové politice preferují tolerantní polyalternativní normy oproti monoalternativnímu purismu předchozích údobí. (Hübschmannová, Neustupný 1996). Podle Marjut Aikio se postmoderní jazyková politika ve vztahu k Sámiům prosadila: různých forem sámijštiny a jejích dialektů se užívá podle specifických potřeb různých komunikačních sfér: sámijské děti v různých regionech se učí prostřednictvím svého dialektu. Co dialekty do jisté míry "spojuje" je kodifikovaný pravopis, který ovšem připouští více variant pro psaní jednoho slova/tvaru. V lokalitách, kde se Sámijové částečně nebo zcela asimilovali se sámijské dialekty (zejména nejrozšířenější severní) závadějí do škol jako vyučovací předmět. V rozhlase a tisku se užíval (1991) dialekt severní a postupně se zaváděl i dialekt inari. (Připomínám, že Sámiů bylo ve Finsku v roce 1991 podle Marjut Aikio 5 700).

Postmodernistické přístupy v sociolingvistice, tolerance vůči různým formám jazyka a vůči polyalternativním normám byly nepochyně ovlivněny hromadným osvobozováním asijských a afrických národů z koloniálního panství po druhé světové válce. Angličtina, francouzština a další dominantní jazyky začaly být nahrazovány jazyky domácími, které ač ne minoritní počtem uživatelů měly s menšinovými jazyky společné podřadné postavení ve společnosti, násilné okleštění úzu ve veřejném oficiálním a administativním styku, z čehož vyplývala jejich dialektní roztříštěnost, absence technické, administrativní, politické terminologie, úbytek původních výrazů nahrazovaných výrazy jazyka koloniálního, který v bilingvním úzu domorodých mluvčí zaujímal čím dále tím větší místo. Ne nadarmo je jedním z předních představitelů postmodernismu a jednou z nejuznávanějších autorit v oblasti teoretických otázek standardizace jazyka indický lingvista L.M. Kubchandani, který své teoretické teze dedukuje ze situace hindštiny a jiných indických jazyků.

Kubchandani (1981) upozorňuje při úvahách o literalizaci a standardizaci jazyka na velice důležitý sociolingvistický jev: na semikomunikaci. V Indii jsou podle něho lokality, v nichž se užívá i více než deset variet jazyka (dialektů, regionálních nářečí, blízkých jazyků), aniž "v tom mluvčí spatřují sebemenší nepatřičnost". V semikomunikační situaci užívá každý mluvčí aktivně svůj jazyk/dialekt a přitom rozumí jazyku/dialektu komunikačních partnerů - pochopitelně jazyku více méně blízkému. Taková situace nastává například při kontaktech Slováků s Čechy případně mluvčími dalších slovanských jazyků. Míra porozumění záleží na frekvenci kontaků a na ochotě/potřebě se dorozumět. Tím se posiluje i schopnost se dorozumět. "Je-li možný takovýto stupeň tolerance vůči mluvenému jazyku, není důvod se domnívat, že by se nutně musel změnit postoj v případě psaných forem jazyka (a to i mezi průměrnými uživateli)." (Hübschmannová, Neustupný, 1996). Ve skutečnosti to znamená, že se uplatňuje i při tom, když Čech čte slovenskou literaturu nebo Slovák českou.

Jazykový uzus v různých komunikačních situacích (včetně komunikací oficiálních), při němž se uplatňují různé variety (dialekty) jenoho jazyka, z nichž každý má vlastní pravopisnou normu a standardizovanou nebo standardizující se formu, nazývá M. Clyne (1992) pluricentrickým jazykem. Takovýto pluricentrický jazyk se pěstuje a užívá například v případu samijštiny ve Finsku, jak bylo ukázáno výše, v případu romských dialektů například v Rakousku nebo ve Švédsku, a v hojné míře v Indii.

Tolerance vůči varietám neboli polyalternativní norma se u hindštiny, která se po roce 1947 stala státním jazykem Indie a tedy se se zvýšeným úsilím začala programově kultivovat, projevuje i v kodifikačních pravopisných principech. Hindštinou hovoří půl miliardy mluvčích a je tedy pochopitelné, že je "roztříštěná" na množství regionálních, ale i sociálně podmíněných variet. Slovo prasád (nabídnutý rituální pokrm) se například v různých oblastech/sociálních vrstvách může vyslovat jako: prasád/prašád/parsád/paršád. Všechny tyto čtyři formy jsou přípustné v literárních textech nejrůznějšího druhu. Podobně sir/sar (hlava), bahin/bahan (sestra), kripá/kirpá (milost) atd. Přípustné jsou i morfologické varianty jako hoja/hoe/hove (je, ať je).

Principem postmoderních trendů v lingvistice je tedy vysoká tolerance k varietám a alternativám. Shrnutí Po neúspěšných pokusech majoritních společností zlikvidovat, odstranit ze společného území nebo asimililovat etnickou minoritu a její jazyk nadchází éra snahy o multietnickou koexistenci, která předpokládá toleranci a respekt vůči svébytné odlišnosti komunikačního partnera.

Opresivní politika neumožňovala menšinovým jazykům rozvoj, případně vedla k jejich úpadku a zániku. Zůstávaly omezeny na domácí komunikaci, nevytvářela se naddialektní forma, mnohým bylo zenmožněno se literalizovat, absence uzu v diferencovaných sociálních funkcích vedla i k absenci rozsáhlých terminologických oblastí.

Vývoj minoritních jazyků brzdilo kolonializované vědomí samotných mluvčích, z nichž mnoho se asimilovalo anebo přijalo derogativní postoj majority vůči sobě samým, svým etnokulturním hodnotám a vlastnímu etnickému jazyku.

Charta pro regionální a menšinové jazyky (1992) je významný dokument Rady Evropy, který zavazuje signatáře k ochraně, podpoře, rozvoji a povznesení jazyků etnických minorit. Minoritní jazyky potřebují být programově pěstovány, aby se mohly literalizovat a uplatňovat v řadě pro ně nových sociálních funkcích.

Postmoderní trendy v jazykové politice jsou oproti minulým přístupům podstatně tolerantnější: preferuje se uzus dialektů oproti reifikované uměle vytvořené "kodifikované" podobě jazyka; při kodifikaci pravopisu se připouští polyalternativní norma; dbá se na to, aby aktivizace inherentního jazykového potenciálu (např. onomazilogického) nepředstihovala v neúnosné míře potenci mluvčích si na nové formy zvykat a učit se jim. Zdůrazňuje se nutnost vytvořit účinné komunikační platformy, které by komunikaci nových forem zprostředkovávaly.

Postmoderní jazyková politika se osvědčuje při kultivaci hindštiny, která nahrazuje angličtinu, ve Finsku ve vztahu k Sámijům, v Rakousku nebo ve Švédsku vůči Romům. Účiná rehabilitace minoritního jazyka je jednou z důležitých podmínek pro to, aby si příslušníci minority uvědomili svou etnickou, ale i občanskou a vůbec lidskou identitu a aby ve společnosti fungovali jako skutečně rovnoprávná kolektivita

II Romština na území bývalé Československé republiky

Romské dialekty a spontání vývojové procesy po roce 1945

Romštinu na území Slovenské a České republiky užívají v podstatě tři skupiny Romů: tzv. slovenští, maďarští, olašští.1 (Všechny tyto názvy jsou apelativní atributy, každá ze skupin nazývá sama sebe pouze "Romové"). Potomci původních tzv. českých a moravských Romů, kteří přežili genocidu druhé světové války prováděnou v "Potektorátu Čechy a Morava", se jazykově asimilovali. Podobný osud postihl i německé Romy (Sinti). Část Romů ze všech tří skupin žijících původně na Slovensku, tj. slovenských, maďarských, olašských, se po roce 1945 přestěhovala do Čech a na Moravu.

Nejrozšířenější je slovenská romština (tj. soubor jejích regionálních variet), pak maďarská a olašská. Na jehovýchodním Slovensku žijí romské komunity, které jsou po několik generací jazykově asimilované: Romové ve slovenském prostředí hovoří místními slovenskými dialekty, Romové v maďarském prostředí zaměnili romštinu za maďarštinu.

Slovenští a maďarští Romové žili několik století usedle v různých regionech Slovenska, olašští Romové kočovali do roku 1959, kdy na základě zákona 74/1958 byli násilně usazeni. (Nepočetné skupiny olašských Romů v SR se začaly spontáně usazovat už před tím).

Původní regionální distance a archetypální kastovní (společenská) distance mezi jednotlivými skupinami Romů udržovala hranice odlišnosti mezi dialekty.

V Čechách a na Moravě se po roce 1945 začali dostávat do kontaktů romští migranti z různých regionů Slovenska i z různých subetnickcýh skupin. Rozhojněné kontaky dané společným soužitím v jedné obci, ve škole, v práci, na vojně, případně v nápravném zařízení vedly pomalu a postupně k oslabování tradiční kastovní distance, což se v sociolingvistické rovině projevovalo na prvním místě v tom, že se mluvčí jedné variety romštiny setkávali mnohem častěji než kdykoli dříve s mluvčími jiných variet a dialektů, seznamovali se s nimi, zvykali si na ně a učili se jim rozumět. Při meziskupinových kontaktech se v hojné míře začala uplatňovat semikomunikace: každý mluvil svou "romštinou" a přitom rozuměl "romštině" komunikačního partnera.

Nové interregionální a meziskupinové kontakty vnesly změny i do samotných struktur a jazykových sfér jednotlivých dialektů, zejména do oblasti lexikální. Obecně platný fenomen, který nazývám vertikalizací horizontálních variet, dostal společenskou (komunikační) příležitost k tomu, aby se projevil i v romštině: například původně regionální výrazy pro "otevřít" phundravel/phuterel/phravel se v idiolektech mnoha mluvčích staly aktivně užívanými synonymy. Podobně bandurki/phuvale/phuvune/krompľi/kompiri (brambory), šinguno /šingalo/phandlo (policajt) a další.

Verikalizace horizontálních variet jednotlivé dialekty nejen zobecňovala, ale i (lexikálně) obohacovala. Patrně u mluvčích všech jazyků existuje jakási intuitivní potřeba udržovat si svůj základní společný komunikační prostředek "čistý". Pojem žuži čhib (čistý jazyk) existuje a funguje i v romském společenství a tak při kontaktech mluvčích různých regionálních variet docházelo k nahrazování přejatých nezdomácnělých slov výrazy, které mluvčí považovali za žuže čače romane (čistě romské, původní): chanľi nahradilo "motika" chealvel - "oplukinel", atd.

Pro potřebu "očišťovat" a obohacovat jazyk svědčí velmi populární tradiční hádankové jazykové hry "sar pes phenel? - s'oda hin?" (jak se řekne? - co to je?). Zúčastnění mají uhodnout význam neznámého romského výrazu anebo najít žužo/čačikano romano lav (čisté, původní romské slovo) pro výraz přejatý. (Sama jsem byla svědkem toho, jak tato hra navracela na "lučiny romštiny" šošoj namísto "zajacos", bešťi (židle) namísto "stolkos", kančalo (šilhavý) namísto "škurlivo,atd. atd.).

V poslední době se do romštiny dostávají i slova ze zahraničních dialektů jednak díky osobním kontaktům, které se rozhojňují při nesčetných mrzinárodních setkáních, ale častěji prostřednictvím kazet s romskými písněmi. Mezinárodních setkání se zúčastňuje pouze politická reprezentace nebo kulturní tělesa, kazety s nahrávkami písní však pronikají do nesčetných rodin i v těch "nejzaostalejších" komunitách. Tak se například ujalo slovo luluďi vedle/namísto "kvitkos", luma namísto "svetos" atd. Jazyk, lexika, se obohacuje a rozvíjí spontáně i vlastními onomaziologickými prostředky. Tak například čhavengere (dosl. "dětské") se užívá vedle/namísto "pridavki" (přídavky na děti), čoro kher (dosl. ubohý dům) spolu s ďecakos (dětský domov), phuro kher (dosl. stařecký dům) pro "domov důchodců" atd.

Popsané jevy se uskutečňovaly převážně uvnitř jednoho ze tří hlavních dialektů. Podle míry kontaktů mezi mluvčími různých sklupin mohly přesáhnout i mezidialektní hranice (např. uvedené luluďi, luma).

Kastovní bariéra téměř přestala fungovat mezi Romy slovenskými a maďarskými - obě skupiny jsou tradičně usedlé, jsou si blízké i tradičními profesemi (hudba, kovářství). Bariéra mezi olašskými Romy a ostatními se tenčí teprve v poslední době. Pro kontakty mezi slovenskými a maďarskými Romy svědčí i četné meziskupinové sňatky (zejména v Čechách a na Moravě). V takových případech se pak obvykle stává, že maďarský partner přejímá jazyk slovenského, protože je rozšířenější. (Přivdá či přižení-li se slovenský partner do tradiční komunity maďarských Romů, je tomu pochopitelně naopak). Při setkávání příbuzenstev z různých skupin se uplatňuje semikomunikace. I v idiolektech smíšených rodin jsou pak patrné jazkové změny, které jsem popsala výše.

Ptáme-li na vzájemnou "srozumitelnost" romských dialektů, ať oněch tří užívaných v SR a ČR anebo i "zahraničních", odpověď musí brát v úvahu jevy spadající do dvou domén: míru shody/odlišnosti jazykových systémů, míru ochoty a schopnosti mluvčích dorozumět se s komunikačním partnerem, který hovoří jiným dialektem. Strukturálnímu charakteru jednotlivých romských dialektů se v posledních deseti patnácti letech věnuje zcela nepřehledné a nepřeberné množství publikací, slovníků, učebnic, odborných lingvistických studií, vycházejících na celém světě. V letech 1993-1998 byly romštině věnované čtyři mezinárodní lingvistické konference. Ze žádné studie však nevyplývá poznatek, že by se společný základ "praromštiny" přes nesčetné vlivy tisíciletých nejednotných kontaktů s jinými a odlišnými jazyky změnil ve svém bazálním charakteru. A užití romštiny jako jednacího jazyka na nesčetných mezinárodních romských kongresech, festivalech či seminářích provázejících etnoemancipační hnutí Romů po druhé světové válce dokazuje, že se mluvčí různých dialektů dorozumět dovedou. V tomto případě je však "srozumitelnost" daná nejen ochotou, ale přímo potřebou se domluvit jednak v zájmu věcném, jednak proto, že "romština" - tedy romské dialekty - bývá jediným společným dorozumívacím prostředkem. (Kromě romštiny zná většina delegátů pouze neromský jazyk země, odkud pochází).

Ochotu se dorozumět mobilizuje potřeba se dorozumět a neantagonistické kontaky mezi skupinami. Schopnost se dorozumět se pozitivně koreluje s interdialektní komunikační zkušeností, s mírou, charakterem a frekvencí kontaktů mezi mluvčími různých dialektů. Při takových kontaktech pak může docházet - jak bylo ukázáno výše - k ustavení plynulé semikomunikace, ale i k vytváření nových jazykových forech, ke strukturální změnám v dialektech. Pokud mluvčí mají vůli, jistou míru profesionality anebo alespoň jazykového "citu", a zároveň společenskou příležitost, mohou tyto spontání změny regulovat směrem k obohacení jazyka a k jeho užití v nových společenských funkcích.

Asimilační politika

K procesům a jevům, o nichž jsem hovořila, docházelo v romských komunitách "za zavřenými dveřmi" i v dobách tvrdé asimilační politiky, oficiálně vyhlášené v dubnu 1958 (A. Jurová 1993). Právě ta znemožnila vytvořit jakoukoli oficiální komunikační platformu, kde by se spontání rozvojové fenomeny mohly tříbit, zobecňovat, "zprestižnit" a fixovat.

Asimilační politika vedla zejména v České republice ke ztrátě etnického jazyka v mladších generacích. Romština ovšem ve většině případů nebyla nahrazen normativní, kultivovaou češtinou. Děti se od rodičů, kterým bylo učiteli, sociálními pracovnicemi i veřejností denodenně kladeno na srdce, aby "nemluvili cikánsky"2, učily nikoli češtině, nýbrž romskému etnolektu češtiny, v němž hloubkové struktury romštiny pronikaly do povrchových fonetických, morfologických i lexikálních struktur češtiny. Učitelům romských dětí se pak jevily jako "chyby způsobené nedostatečnou inteligencí" romských žáků.

Agresivní asimilační politika schizoidiztovala Romy ve vztahu k sobě samým a svým etnickým hodnotám, včetně jazyka, a dovedla je k tomu, čemu Marjut Aikio říká etnické dilema nebo kolonializované vědomí. Na jedné straně setrvačnost tradice udržovala a do jisté míry i rozvíjela svébytné hodnoty i jazyk jako něco, co pro Romy bylo vždy základní komunikační a vůbec existenční bází a jistotou, na druhé straně se část osobnosti většiny Romů od zakazovaných, ponižovaných, znevažovaných a stigmatizovaných hodnot odkláněla, styděla se za ně, ukrývala je za ony zavřené dveře nejintimnější rodiny.3

Svaz Cikánů-Romů (1969-1973), vznik literární romštiny.4

Třiapůlletá přestávka v oficiální asimilační politice, kdy si Romové směli v údobí po pražském jaru vytvořit první vlastní masovou organizaci, Svaz Cikánů-Romů (SCR), znamenala pro romštinu nesmírně mnoho. SCR v České republice vydával zpravodaj Romano ľil, kde se začaly objevovat první psané romské texty. Byly to fejetony Tery Fabiánové, verše jejího syna Vojty Fabiána, Andreje Pešty, Františka Demetera, Bartoloměje Daniela, Ilony Lackové, prózy Andreje Gini. "Objev", že romštinu lze užívat jako psaného jazyka, vyvolal vlnu dalších literárních pokusů, které se redaktor zpravodaje Andrej Pešta chystal vydat knižně. Bohužel z úmyslu sešlo, protože SCR byl v březnu 1973 násilně zrušen. Z veršů, které se podařilo uchránit autorce tohoto článku, vyšel po nesmírném úsilí v roce 1979 dvojjazyčný sborníček romské poezie Romane giľa5 ve dvou stech kusech jako neprodejný metodický materiál pro "pracovníky s cikánským obyvatelstvem." Vydal ho kulturní dům v Praze 8.

Při likvidaci redakce Romano ľil a vůbec veškerých materiálů SCR byla zabavena první pravidla romského pravopisu, která pro slovenskou romštinu vypracovala v roce 1971 (2?) jazykovědná komise SCR. (Pravidla otiskl v populární zestručněné verzi Romano nevo ľil III/87-89, s.3-6).

Z členů komise, která první pravidla navrhla, žije už jen PhDr. Václav A. Černý, přední lingvista a kavkazolog, který se zabýval obecným problémem literarizace na příkladu malých kavkazských jazyků, a autorka této stati. Jinak se práce na kodifikaci romského pravopisu (slovenské variety) zúčastnili dnes již zesnulí PhDr. Vladimír Miltner, indolog-lingvista znalý postupů při standardizaci hindštiny, redaktor Andrej Pešta mluvčí východoslovenské romštiny, učitel Antonín Daniel reprezentant západoslovenské romštiny (přeložil Skutky apoštolské - O keriben pal e Devleskere bičhade, vyšlo 1936).

Do skupiny docházel i historik Dr. Bartoloměj Daniel, který si ovšem dodnes zachoval odchylky od původního pravopisu "SCR" reflektující fonetická specifika západoslovenské romštiny. (Např. psaní délek nad samohláskami, které jsou v západoslovenském dialektu významotvorné, zatímco ve východoslovenských varietách ne). Poučeni postmodernistickým vývojem posledních třiceti let, příklady tolerantních pravopisných postupů z jiných zemí a zkušeností čtenářů, o nichž víme, že články psané alternativním pravopisem čtou a rozumějí jim6 , se domníváme, že odchylky od pravopisu SCR ukazují vlastně cestu ke stanovení nových pravidel. (Ostatně i pravidla etablovaných literárních jazyků, jako je např. čeština, se mění v každé generaci). V současné době se totiž začíná čím dále tím častěji psát i druhými dvěma dialektý, tj. maďarskou a olašskou romštinou, a alternativní pravopisná norma, která by respektovala fonetické zvláštnosti všech tří dialektů a zároveň i percepční kapacitu čtenářů, může být první platformou pro eventuální budoucí sbližování dialektů.

Přes návrat asimilační politiky po zrušení SCR v roce 1973, se prosadilo čerstvě zrozené a životaschopné psané romské slovo ve dvou dalších sborníčcích přísloví (1985)5 a hádanek (1987)5. Romština získávala veřejnou prestiž i na jevištích v programech folklorních souborů, které oficiální politika nezakazovala. V roce 1984 založil tehdy právě promovaný právník Dr. Emil Ščuka divadlo Romen v Sokolově, kde pracoval jako prokurátor. V první hře, kterou sám napsal a režíroval Amaro drom, se na jevišti ozvalo několik romských dialogů. Druhá hra, zdramatizovaná pohádka Le bengenca nane pherasa (S čerty nejsou žerty) se už hrála celá v romštině. Emil Ščuka vydal i první číslo časopisu Ľil (1986), kde vyšly v romštině vtipy, hádanky, verše, vynikající povídka Andreje Gini Phuro, ale i text o romské historii. V roce 1989 a 1989 vydal Kulturní dům hlavního města Prahy "metodický materiál" Šunen Romale. V něm se objevila jména dalších romských literátů a jejich texty v romštině: verše Anny Koptové, Margity Reiznerové, Jana Rusenka, Anhely Žigové.

Výuka romštiny se (patrně) bez vědomí stranických orgánů uchytila v Jazykové škole v Praze v roce 1976 a vyučovala se tu až do roku 1991, kdy vyučující M. Hübschmannová přešla učit obor romštiny a romistiky na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Ve školním roce 1989 vznikl v Jazykové škole kurz, kam docházelo asi deset představitelů romské inteligence, kteří měli zájem se seznámit s pravopisem a gramatikou svého jazyka. Výuka probíhala v nesmírně inspirativním dialogu s vyučující (autorkou této stati), která od rodilých mluvčích získávala cenné poznatky o romské kultuře. Kurz zanikl po sametové revoluci, kdy se všichni jeho účastníci začali intenzivně angažovat v politice a emancipačním úsilí Romů.

Vývoj po listopadu 19894

Po listopadu 1890 se oficiální asimilačí politika přestala praktikovat a Romové dostali teoreticky možnost projevovat se veřejně politicky i kulturně jako etnická pospolitost. (Pojmu etnický neužívám tak, jak tomu bylo za komunismu, totiž jako hierarchicky "nižší" než národnostní nebo národní, nýbrž jako definovaný společně sdíleným souborem systémově propojených sfecifik jazykových kulturních, historických, sociálních a větší či menší mírou subjektivní sebeidentifikace příslušníků etnika s těmito specifiky).

Ve vztahu k jazyku přinesla tato zcela nová společenská možnost obrovský rozmach psaného romského slova. V Praze vzniklo Sdružení romských autorů a výtvarníků (listopad 1990) v čele s vynikající romskou básnířkou Margitou Reiznerovou. Ta se stala rovněž šéfredaktorkou malého nakladatelství Romaňi čhib, v němž v letech 1992-1994 vydala sedm útlých svazečků romských próz. Prezentovali se tu zcela noví autoři jako Ilona Ferková s nebývale vyzrálými povídkami, Gejza Demeter se zajímavým žánrem "hororek", Helena Demeterová s unikátními "snovými" příběhy, Štefan Červeňák a Arnošt Rusenko s litrárními pohádkami i Margita Reiznerová s legendou vybočující z její tvorby převážně básnické. Nakladatelství Romaňi čhib zaniklo po emigraci M. Reiznerové. (V současné době se je snaží oživit Iveta Godlová-Pape a připravuje pro tisk dvě nová romská díla).

Edice romské literatury v ČR se ujalo dále Sdružení Romů na Moravě, ale i tři nebo čtyři neromská nakladatelství. Už v prvních čtyřech letech po sametové revoluci bylo v České republice vydáno více romských (nebo dvojjazyčných publikací) než za celou osmisetletou historii Romů na tomto území.

Ve většině knižních publikací se uplatňoval pravopis SCR, protože na redakci romských textů se podíleli lidé, kteří s ním byli seznámeni ať v kurzech romštiny na Jazykové škole (1976-1991) anebo později při výuce romštiny a romistiky na FF UK v Praze.

Romština vešla i do Romy vydávaných periodik, která po roce 1989 hojně vznikala (ale i zanikala). V ČR to byl masíčník Lačho lav, později Amaro lav, Romano Gendalos, Kereka, noviny Romano kurko, Romano hangos, a časopis romistických studií Romano džaniben. Pravopis SCR dodržuje Romano džaniben, zčásti Romano gendalos a Romano hangos. V jiných periodicích se romsky psané příspěvky jazykově neredigují a autoři, kteří nikdy v životě neměli příležitost učit se svému jazyku teoreticky ve škole, píší "podle citu" anebo podle toho, čeho si povšimli v jiných psaných textech. (Představme si, jak by psali Slováci nebo Češi ve svém jazyce, kdyby se mu neučili devět let v základní škole!) Svým způsobem je až obdivuhodné, jak se některé pravopisné zásady obecně ujaly (např. označování palatálních hlásek výhradně háčkem, eliminace y, atd.) Pravopisem v romských textech se zabýval ve výborně hodnocené diplomové práci absolvent studia romica na FF UK Mgr. Jan Červenka (1996). Z jeho analýzy vyplývají dva základní závěry: přímluva za polyalternativní pravopisnou normu, přičemž množství aternativ nemá přesahovat míru srozumitelnosti a přijatelnosti, a za programový přístup nejen k pravopisu ale vůbec rozvoji jazyka.

Rozvoj psané romštiny (alespoň v České republice) je tak explosivní a do značné míry spontíní, že je na čase, aby se mu věnovala větší odborná a institucionální pozornost. Samozřejmě, že langugage menagement, odborně podložená jazyková politika, by se měla uskutečňovat na prvním místě ve spolupráci (romských i neromských) odborníků a zájemců o jazyk ze Slovenské a České republiky, protože i když se vývoj v obou státech ubírá po roce 1945 poněkud jinak, každý ze základních tří romských dialektů, tj. slovenský, maďarský, olašský, které se po válce rozšířily i do České republiky, zůstává v podstatě stejný.

Romština a škola

Uplatnění romštiny ve škole, ať jako jazyka vyučovacího (zatím alespoň v nižších třídách základní školy) nebo jako jednoho z vyučovacích předmětů, je multidimenzionální problém a přitom právě rozšíření sociální funkce romštiny do vyučovacího procesu by mohlo sehrát obrovskou společenskou integrativní roli. Předpokládáme, že mnoharozměrný význam mateřského jazyka pro učení (školní výuku) je jasný a proto se jím nebudeme zabývat.

V případě romských dětí vyvstává ovšem otázka, co je jejich mateřský jazyk.

Odhlédneme-li od tradičně jazykově asimilovaných komunit, pak je mateřským jazykem romských dětí jeden ze tří hlavních dialektů - či spíše některá jeho regionální varieta. Budou-li přijaty postmoderní principy a vypracována polyalternativní kodifikace pravopisu pro každý ze tří dialektů pak se podstatně setře rozdíl mezi regionální varietou a standardizovanou formou. Ostatně rozdíl mezi psanou a mluvenou řečí existuje v každém jazyce. (Ani nemusíme chodit k tak excentrickým případům jako je angličtina, stačí české šimsisi - všiml jsi si, céra - dcera, pajčelka - paní učitelka, nemluvě o dialektních odchylkách hanáčtiny, brněnštiny, chodštiny, podkrkonošštiny, , atd. atd.) Proč by si tedy romské děti pod vhodným vedením učitele a při užívání vhodných učebnic nemohly zvyknout na psanou romštinu - což znamená na nevyhnutlený rozdíl mezi (jejich) mluvenou řečí a řečí psanou tak jako si na rozdíl podobného řádu zvykají dětští mluvčí snad všech jazyků na světě?

Předpoklad pro skutečně efektivní využití romštiny ve škole je ovšem - jak bylo řečeno - vhodné vedení učitele a vhodné učební materiály.

Jazykový aspekt "vhodného vedení" nezbytně předpokládá, aby učitel uměl perfektně mluvit romsky, tj. jeden ze tří dialektů, jehož některou regionální varietu jeho žáci užívají. Je to základ k tomu, aby si při komunikaci se svými žáky osvojil i jejich místní mluvní zvyklosti a tak jim usnadnil plné pochopení standardizující se "spisovné" romštiny - která jim nepochybně bude bližší než strukturálně zcela odlišný majoritní jazyk a zároveň jim pomůže onen majoritní jazyk dokonaleji ovládnout. (Nezmiňujeme se o samozřejmém faktu, že zanlost majoritního jazyka, a to znalost co možná dokonalá(!), je pro existenci etnické menšiny ve společnosti nutná a výhodná).

Další pedagogický předpoklad ve vztahu k jazyku je, aby byl učitel v romštině teoreticky lingvisticky vzdělán tak, jako je v češtině/slovenštině vzdělán učitel češtiny/ slovenštiny. To znamená, aby uměl dětem vysvětlit způsobem přiměřeným jejich věku podstatné jazykové zákonitosti, se kterými se budou setkávat.

Konečně je nesmírně důležitý postoj učitele k romštině. Na straně pedagogů neromů to znamená zbavit se staletími vštípeného etnocentrismu, asimilátorského stereotypu, podceňování romštiny. Na straně romského učitele to znamená zbavit se kolonializovaného vědomí, o němž hovoří Marjut Aikio ve vztahu Sámijů k sámijštině. Znamená to uvědomit si význam a hodnotu vlastního jazyka ve všech jeho dimenzích i funkcích.

"Gádžovský" etnocentrismus a romské kolonializované vědomí je zpětnovazebně propojený bludný kruh vrytých stereotypů, který je nesmírně obtížné protnout. K likvidaci jeho destruktivního působení může napomoci poznání - v tomto případě poznání sociolingvistických a psycholingvistických obecných zákonitostí působících v oblasti společenské existence menšinových jazyků , poznání lingvistických zákonitostí jazykového rozvoje, poznání nových, vyvíjejících se přístupů v jazykové politice, a pochopitelně poznání specifické situace příslušného menšinového jazyka, v tomto případě romštiny. Neznalost vede k mylným informacích a představám, které se včleňují do onoho bludného kruhu stereotypů a brzdí rozvoj.

Uvedu příklady z vlastní zkušenosti. Přední romský básník Dezider Banga, který vydal několik slovensky psaných sbírek veršů a po roce 1989 začal psát i romsky, vytvořil ve svém dialektu, tj. v maďarské romštině, půvabný slabikář Romano hangoro (1993). Ve škole v Rudňanech, okr. Spišská Nová ves jsem viděla stoh těchto slabikářů, úplně nepoužitých. Učitelky, které neuměly romsky, se z nich snažily předčítat romským žákům, kteří jim pochopitelně nerozuměli. Z dvojího důvodu: jednak se v této oblasti hovoří slovenskou romštinou a jednak nechť zkusí třeba české děti rozumět Angličanovi, neznalému žádného slovanského jazyka, bude-li jim předčítat slovenský slabikář. Naopak v Selicích, okr. Šala, kde žije více než tisíc Romů a kde se mluví maďarskou romštinou, neznalo slabikář ani jediné dítě. Do školy se tam nedostal. Můj vlastní exemplář vzbudil mezi Romy doslova nadšení. Kde je chyba?

Pozitivní zkušenost jsem měla v Podskalce u Humenného, kde romský učitel Michal Kašo používal s úspěchem slabikář Amari abeceda (1996) psaný slovenskou romštinou.

Problémy spojené s využitím romštiny ve škole přesahují kompetence skupiny, která by se zabývala pouze lingvistickými problémy. Rychlý až překotný globální rozvoj ve světě vyžaduje flexibilitu myšlení, schopnost vystupovat z tradičních stereotypů a odvahu experimentovat. V oblasti výuky romských dětí jsou úspěšné experimenty známé více než dvacet let například ze Švédska, kde "domorodý" asistent, po absolutoriu pedagogického minima, vyučuje spolu s profesionálním švédským učitelem. (Demetri M. a A., Eriksson A. 1994). Švédský příklad inspiroval JUDr Emila Ščuku, předsdu ROI v ČR, ke snaze zavést instituci romských asistentů i na českých školách. Výuka romských zájemců v semestrálních i dvousemestrálních kurzech začala v roce 1997 a v současné době se na několika školách tento experiment osvědčuje. Podobné kurzy paralelně organizovala i nadace Nová škola. Ještě před zavedením podobných kurzů zavedla asistenci romských rodičů při školním vyučování ředitelka soukromé školy Přemysla Pittera v Ostravě, Dr. Helena Balabánová.

Kurzy pedagogického minima pro neškolené zájemce jsou okamžitou a přechodnou "pomocí z nouze", byť pomocí mnohde velmi účinou. Nicméně by bylo nanejvýš potřebné dát romským pedagogům solidní institucionální základ. Ve Slovenské republice se tak děje na katedře romské kultuře UKF v Nitře, na jejím detašovaném pracovišti ve Spišské Nové Vsi, na romské konzervtoři v Košicích. V ČR funguje druhým rokem romská soukromá střední škola v Kolíně a třetím rokem dálkové studium pro romské zájemce na Evangelické akademii v Praze. Zde se Romové učí romštině jako školnímu předmětu dvakrát týdně a dvakrát týdně se v hodinách romistiky dovídají o své historii (o níž zatím ani romské ani neromské děti v žádném typu a na žádnom stupni žádné školy neměly příležitost získat sebemenší informaci!), o romské literatuře a kultuře, o významných romských osobnostech. (Mimochodem tyto zcela nové informace pomáhají očišťovat etnické vědomí Romů od jeho koloniálizace, od nánosu neromy imputovaného podceňování vlastních etnických hodnot od ostychu nad vlastní etnickou identitou).

Současné možnosti výuky romštiny si na těchto dvou školách vynutily zdánlivě absurdní způsob, který se ve skutečnosti osvědčuje jako nesmírně tvořivý a mobilizující pedagogický experiment. Romy učí romštinu Češi, totiž absolventy studia romica na FF UK v Praze (Mgr. Milena Alinčová, Mgr. Hana Syslová), které mají velmi solidní teoretické znalosti jak v obecné lingvistice tak o romštině. Jejich praktická jazyková proficience se však nemůže rovnat sběhlosti Romů, jejichž je romština mateřštinou. Výuka se děje ve vzrušujícím dialogu, při němž učitelka je zároveň studentkou a studenti jsou zároveň učiteli.

Rozšíření romštiny do dalších společenských funkcí

Romština, podobně jako mnoho jiných neteritoriálních menšinových jazyků, vykazuje rysy sociolektu. Implicitně jsem o tomto jevu už hovořila. Romové donedávna tvořili sociální vrstvu hudebníků, řemeslníků, nádeníků. Jednotlivci, kteří z této vrstvy vystoupili do členité profesní struktury majoritní společnosti, v(y)stoupili zároveň do jejího etnika a přejali i jeho komunikační symboliku - jazyk. Pro komunikaci ve vlastním původním etnickém jazyce pak neměli potřebu (a eventuálně ani zájem) vytvářet nové výrazy pro úhrn skutečností, nespadajících do komunikačního okruhu jejich původního etnosociálního zázemí. (Pokud zájem měli, výše popsaná historická politika majority jim ho nedovolila realizovat).

Sociolektní charakter jazyka - nejen romštiny, ale výše zmíněné sámijštiny a dalších minoritních řečí - znamená absenci administrativní, politické, právnické, a vůbec odborné terminologie. Pokud by minoritní jazyk měl sloužit například při jednáních na úřadech, u soudů, na vyšších stupních škol, je nutné jej rozvíjet. (Že pro rozvoj má své inherentní prostředky bylo mnohokrát zdůrazněno).

Často je ve veřejnosti i z kruhů decidujících činitelů slyšet otázku: nebylo by správnější pokračovat v předchozím vývoji, ponechat jazyku jeho funkci "domáci komunikace" (kherutňi čhib) a jeho sociolektní charakter a spíše umožňovat příslušníkům minority, aby se "na veřejnosti" při úředních stycích, lépe naučili komunikovat v majoritním jazyku, který je pro takovouto komunikaci "způsobilý".

Pro tuto alternativu se uvádí řada argumentů (často i ze strany příslušníků minority s kolonializovaným vědomím): způsobilost majoritního-nezpůsobilost minoritního jazyka; obtíže, finanční náklady, nejednotnost samotných mluvčích při náhledu na rozvoj jazyka a jeho užití v nových společenských funkcích; bilingvismus příslušníků minority (stejně všichni umějí/měli by umět česky/ slovensky/ finsky/ anglicky/ atd.atd.)

Nebudu na tomto místě znovu hovořit o ideových základech multikulturalismu zakotvených například v Chartě pro regionální a minoritní jazyky, která ukládá svým signatářům, aby ony jazyky ochraňovali, podporovali, rozvíjeli a povznášeli. Pokusím se diskutovat o některých z uvedených argumentů.

Na prvním místě "právo" užívat menšinový etnický jazyk například na úřadě nebo na soudu neznamená "povinnost" ho v těchto situacích užívat. Toto právo bude tedy irelevantní pro Romy jazykově asimilované.

Argument bilingvismu: Snad všichni dospělí Romové (pokud ještě vůbec umějí romsky) jsou bilingvní. Někteří ovládli majoritní jazyk (češtinu/slovenštinu) tak dokonale, že "je radost" s nimi v tomto jazyce komunikovat. Mnohem více je však těch, kterým vyjadřování v majoritním jazyce činí potíže.

Ve vynikající studii o japonské menšině v Australii, rozebírá její autor J. Neustupný (1987) komunikační zátěž, která vzniká, když bilingvní Japonec sebelépe ovládající angličtinu, musí hovořit s reprezentanty australské majority "jejím" jazykem. Nejistota, vyjádří-li se správně (nejen jazykově, ale i kulturně!), nedokonalé porozumění informaci sdělované v ne-vlastním jazyce, apriorní obava, že se komunikace "opět nepovede" založená na předchozích zkušenostech a navíc případně pocit skupinové méněcennosti činí mluvní projev příslušníka minority neadekvátním. Reprezentanta majority pak "nedokononalá" mluva v jeho "dokonalém" jazyce znervózňuje, unavuje a skrze tento mluvní projev vnímá minoritního partnera jako nekulturního, hrubého, nevzdělaného, "neumějícího se slušně vyjadřovat". (Považuji za nesmírně ignorantní a zároveň nehumání, když senzacechtiví novináři nechávají před kamerou mluvit Romy přímo snad vybrané pro jejich nekultivovanou, obhroublou češtinu. Prizmatem takto zkresleně medializovaného projevu vnímá pak česká veřejnost Romy jako nezvdělané hrubce. Kdyby však Čech byl schopen vnímat téhož Roma skrze jeho projev v kultivované romštině, patrně by se styděl za svou vlastní ignoranci). Možnost mluvit romsky například na úřadech by komunikační situaci Romům usnadnila. A usnadnila by ji i neromským úředníkům, kteří ztrácejí trpělivost, když "ten cikán zase nedovede říct, co chce/lže/vymlouvá se...". V realitě by ovšem uplatnění romštiny na úřadech a v jiných veřejných funkcích kladl nároky jak na samotné mluvčí tak na "jazyk" - neboli na ty, kdo jej budou (s to) programově rozvíjet a kultivovat.

Nelze očekávat, že k vytvoření terminologie a k jejímu přijetí do obecného úzu dojde deklarací jazykových práv menšin. (Jak dlouho trvalo napříkad češtině, než se modernizovala a intelektualizovala, kolik to stálo úsilí i bojů jak proti jejím odpůrcům tak mezi jejími ochránci a obroditeli!)

Uvedu následováníhodný příklad Rakouska. Romové zde dostali status Volksgruppe (národnostní/etnické menšiny) v roce 1993. Zatím se kodifikoval provopis pro burgenlandskou romštinu, která byla v minulém roce uvedena do školy jako vyučovací předmět. Ddále byl kodifikován pravopis pro lovarský dialekt (v SR a ČR známý pod názvem olašský), pracuje se na kodifikaci pravopisu pro kalderašštinu a dialekt Sintů. To vše za spolupráce rodilých mluvčích a poučených lingvistů. Polycentrický jazyk, tedy všechny čtyři dialekty se zatím uplatňují na stránkách romského tisku a v rozhlase. Uvádění romštiny do nových funkcí je přiměřené časově i v respektu ke svébytnosti čtyři dialektů konstituujících polycentricokou romštinu v Rakousku.

Že lze romštinu uvést do funkce úředního jazyka ukazuje příklad Makedonie, kde se veškeré oficiální směrnice týkající se Romů tisknou ve dvoujazyčných (romských a makedonských) oběžnících. Romština v Makedonii (v bývalé Jugoslávii) má však za sebou mnoho desetiletí oficiálně podporaovaný vývoj.

Proti argumentu finančních nákladů lze postavit hodnotu jejich perspektivního společenského, kulturního, vzdělnostního, integračního a etického efektu. Konkretní pragmatický efekt eventuálních investic je však třeba postavit na odborných odhadech i na na dosavadní zkušenosti. Například: vnutí-li se Romům uměle "kodifikované" romské esperanto, "ušetří se" možná na práci spojené s language menagementem a s počtem potřebných publikací, avšak žádná ze tří subetnických skupin patrně těžko srozumitelnou "cizí" formu jazyka nepřijme. Investice se tedy minou účinkem. Rozhodně se vyplatí invesotvat byť zdálivě větší finanční prostředky do nenásilné standardizace každého ze tří dialektů u vědomí toho, že nové formy jazyka budou mluvčími přijaty. Není vyloučené, že budoucí rozvoj povede přes standardizaci jednotlivých dialektů k postupnému vytváření i nové naddialektní fory a že se vytvoří i společenská příležitost, aby se jí romské společenství naučilo a aby ji přijalo7 Člověk má tendenci vězet ve stereotypech. Neochotu vystoupit ze stereotypu podporuje strach z nového, neznámého, neosvědčeného, strach z experimentu, který by se nemusel povést. Ale také neznalosst. Stereotypných náhledů na jazyk, na jazykovou politiku, "čistotu" jazyka, "kodifikaci" jazyka, bilingvismus, "rovnocennost jazyků", atd. existuje velice mnoho a jsou utvrzované nejrůznějším typem emocí. Tyto stereotypy se aktivizují, když se vytvoří nová, neozkoušená společesko-politická situace, v níž vystupují "nestereotypní" a "nestandartní" aktanti - jak se majoritě musí jevit specifické etnikum Romů ve srovnání s tím, nač je zvyklá u etnika vlastního a jeho historie.

Vlastní modely platí však pro odlišnou (etnickou) svébytnost jen v té nejobecnější podstatě. Konkretní současná i historická situace Romů, neteritoriální menšiny bez opory "mateřské země" s její nabídkou vědy, institucionální a politické opory, vypracovaného jazyka fungujícího ve všech společenských funkcích, je jiná než byla situace usedlých národních majorit. "Nekonvenční" byly i kastovním archetypem zatížené vztahy uvnitř tradičního společenství Romů, které formovaly i postoje k vlastnímu jazyku-dialektu, ale i jeho strukturální odlišnost. (Historickou kastovní distanci ovšem překonávají etnoemancipační aspirace Romů v posledních letech). Svými etnospolečenskými specifiky se Romové více blíží jiným neteritoriálním, územně rozptýleným menšinám - jak bylo ukázáno v první části (na příkladu Sámiů).

Ve světě existují experimenty a modely, jak řešit jazykovou situaci etnických menšin podobného typu jako jsou Romové. Jak postmoderní věda tak postmoderní jazyková politika prezetuje nové alternativní modely, které se v mnohém osvědčují. A co více - celosvětový globální vývoj si vynucuje nový, nekonvenční, nestereotypní, flexibilní a tvůrčí způsob myšlení i jednání, toleranci pro alternativy a varianty.

V postkomunistických zemích, kde dřívější totalitární režim ideové stereotypy přímo posvěcoval, je potřeba mnoho osvěty a výchovy k tomu, aby se posílila obecná ochota a schopnost se ze stereotyního myšlení vymaňovat. To platí i pro osvětu jazykovou a pro výchovu a osvětu ve vztahu k jazyku/jazykům Romů.

Shrnutí:

Na území bývalého Československa se mluví třemi hlavními dialekty romštiny, z nichž každý se člění na různé subvariety. Nejrozšířenější je tzv. slovenská romština.

Po roce 1945 emigrovala zhruba třetina Romů ze SR do ČR. Zde se setkávali mluvčí původně různých regionů a vyvíjely se mové typy komunikace i nové formy jazyka.

Nové formy měly idiolektní charakter, protože nebyly k dispozici účinné prostředky, které by je zobecnily a fixovaly.

Do roku 1989 praktikovala majoritní společnost vůči Romům asimilační politiku ideově založenou na tezi, že jsou sociální skupinou s odumírajícícm etnikem. Asimilační politika zbrzdila rozvoj romštiny, kolonializovala vědomí mnoha Romů. Asimilační politika povolila na krátkou dobu po pražském jaru. Vznikla první hromadná organizace Svaz Cikánů Romů (1969-1973). Na stránkách zpravodaje Romano ľil se objevila první romská literární díla. Pro slovenskou romštinu byl vypracován pravopis, který se v převážné většině publikací užívá dodnes.

K explozivnímu zrodu romské literatury došlo po roce 1989, jakmile byla v nových politických podmínkách oficiálně odvolána asimilační doktrina.

Romština proniká do nových společenských funkcí: objevuje se v tisku, v rozhlase, na jevišti, učí se jí jako předmětu na několika středních školách i univerzitách.

Začalo se psát i dalšími dvěma dialekty, tzv. maďarskou a olašskou romštinou.

Spontání literalizace vyvolává potřebu modifikovat pravidla SCR podle postmodernistických přístupů, které připouštějí polyalternativní normy.

Užití romštiny v předškolní a základní školní výchově je zatím nedostatečně a špatně organizované. Nedostatek učitelů znalých romštiny by řešila instituce romských asistentů s pedagogickým minimem.

V souvislosti s novou jazykovou politikou i se spontáním rozšiřováním romštiny do nových společenských funkcí je třeba odborného language menagementu ale i obecné jazykové osvěty.

Zkušenosti ze světa i tuzemská praxe ukazují, že při programových zásazích do procesu standardizace nelze (prozatím) vytvářet umělé "romské experanto", tj. jednotnou formu překlenující slovenskou, maďarskou a olašskou romštinu, nýbrž standardizovat a rozvíjet každý dialekt a vytvořit podmínky pro semikomunikaci, a přijetí koncepce policentrického jazkya.

Poznámky:

1 Počet Romů v SR se odhaduje na 600 000 osob, v ČR na 200 000. Počet Romů, kteří se v roce 1991 přihlásili k romské národnosti, neodpovídá objektivní skutečnosti. Podobně jako se po roce 1945 přihlásilo ze 30 000 Němců žijících na Slovensku pouze 5 000 k národnosti německé ze strachu z perzekuce, vedl i Romy strach vštípený osmi sty lety větší či menší perzekuce k tomu, aby deklarovali méně ohroženou a prestižnější etnicitckou příslušnost. Počet mluvčích tří jednotlivých dialektů se nikdy nezjištoval.
2 Podle osobního sdělení české emigrantky v Kanadě Jiřiny Šístkové byli přistěhovalečtí rodiče naopak vybízeni, aby na své děti mluvili vlastním, dokonale zvládnutým mateřským jazykem. Výzkumy ukázaly, že dokonale zvládnutý, neokleštěný mateřský jazyk umožňuje dítěti lépe a ve všech dimenzích ovládnout i jazyk cizí.
3 Zmíním se o jednom vlastním zážitku. V roce 1991 vystupoval soubor Perumos v malém divadle na Žižkově. Do divadla proudil dav romských diváků po ulici, na které chodili čeští chodci. Neslyšela jsem jediné romské slovo - jen češtinu anebo romský etnolekt češtiny. V divadle mezi diváky vysoce převažovali Romové. Před představením začala na chobě "v nitru divadla" odděleném od veřejné ulice, převažovat romština nad češtinou. Po představení, kde se zpívalo romsky a básnířka Margita Reiznerová romsky uváděla jednotlivá čísla, mluvili diváci téměř výhradně romsky. Jakmile vyšli na ulici, romský projev značně ustal. Nazvala bych tento jev
"situační diglosií" a nepochybně by stálo za to se jím odborně zabývat.
4 Budu mluvit zejména o situaci v České republice, protože o vývoji na Slovensku nemám dost informací a kromě toho, se mu věnují další příspěvky.
5 Přehled romské literatury viz M. Hübschmannová (1998)
6 Své tvrzení opíráme o reakce čtenářů, které se dostávají do redakce časopisu
Romano džaniben, ale i o osobní rozhovory s romskými čtenáři.
7 O tvorbu mezinárodního romského pravopisu se pokusil francouzský lingvista Marcel Courtiade. Pravopis byl přijat na IV kongresu Romani Internacionalno Unia ve Varšavě v dubnu 1990. Píší se jím dokumenty této mezinárodní romské organizace, která je od roku 1979 členem sekce mimovládních organizací OSN. I když je pravopis vymyšlen velmi inteligentně, pro jeho obecné přijetí a vžití chybí to nejpodstatnější - komunikační platforma: není dostatek těch, kdo by ho učili, kde a jakými prostředky by ho učili.

Literatura

1. AIKIO, MARJUT: The Sámi Language in Finland: Problems and Progress, in Linguistic Rights of minorities, University of Lapland, Rovaniemi 1994, ss. 54-76.
2. CLYNE, M.: Pluricentric languages, in Pluricentric Languages, Mouton de Gruyter, Berlin.New York 1992, ss. 1-9.
3. ČERVENKA, JAN: Písemná podoba slovenské romštiny, diplomová práce, vedoucí M. Hübschmannová, Indologický ústav FF UK Praha 1996.
4. DEMETRI, MIAEL HAJ ANGELINA, ERIKSSON, ANN: Rom ándo Švédo in Romano džaniben I 4/1994 Praha, s. 26-36.
5. HÜBSCHMANNOVÁ, MILENA: Neustupný, Jiří, The Slovak-and Czech Dialect of Romani and its stsndardization in Intarnational Journal of the Sociology of Language, Mouton de Gruyter, Berlin.New York 1996, ss. 85-109.
6. HÜBSCHMANNOVÁ, MILENA: Bibliografie romské literatury in Výchova k toleranci a proti rasismu, Portál Praha 1998, s.78-80.
7. JUROVÁ, ANNA: Vývoj rómskej problematiky na Slovensku po roku 1945, Goldpress Publisher, Bratislava 1993, s. 138.
8. KUBCHANDANI, L.M.: Language, Education, Social Justice, Poona 1981.
9. NEUSTUPNÝ, JIŘÍ: Communicating with the Japanese, Tokyo 1987, s. 220.